Historie katedrály

     Vznik se datuje k roku 1057. Když kolem r. 1057 založil kníže Spytihněv II. Kolegiátní kapitulu u kostela sv. Štěpána, byl to zřejmě již kamenný kostel, protože zakládací listina o něm hovoří jako o bazilice. Románský kostel, který byl později ve 14. století goticky přestavěn, byl v letech 1662-64 zbořen. Bezprostředně poté byla ve stylu raného baroka vystavěna v letech 1664-68 dnešní katedrála stavitelem italského původu. Stavby se zúčastnil též Domenico Orsi a pravděpodobně i Giulio Broggio.

     Zvenčí vypadá jako trojlodní bazilika, ale uvnitř je jednotný prostor se třemi průchozími kaplemi po obou stranách, které se arkádovitě otevírají do lodi.

      Katedrála má délku 50 metrů, výšku 20,50 metrů a šířku v lodi i s kaplemi 22 metrů. Průčelí bylo navrženo se dvěma věžemi a ty byly sneseny do výše hlavní římsy a neznatelně začleněny do prospektu průčelí.

     V průčelí je hlavní vchod s pískovcovým portálem a okovanými dveřmi z r. 1742 od zámečníka Gabriela Boehmera. Nad vchodem je erb biskupa-zakladatele Schleinitze, výše socha sv. Štěpána z r. 1700 a erb obnovitele katedrály biskupa Königsegga. Po stranách portálu se nacházejí sochy sv. Felixe a sv. Viktorina.

     Uvnitř se zachoval v podivuhodné celistvosti základní interiér z doby Schleinitzovy v černozlatém boltcovém slohu: hlavní oltář, 6 velkých bočních oltářů, kazatelna, chorové lavice i lavice v lodi, dvě zpovědnice v kostele a kredence i skříně v obou sakristiích.

     Pět velkých oltářních obrazů maloval Karel Škréta. Další obrazy jsou mj. od Jana Czecha a J. P. Molitora.